Tiše
Vycházím na ztichlou ulici.
Chci na chvíli to ticho okusit.
Tak jemné a konejšící.
Prostou samotou se nasytit.
Hebkou mlhou procházím
a zvolna se do jiného světa vydávám,
kde zákony přírody nevnímám.
Jen se v šeré bělosti vznáším.
To ticho, vše obklopující,
svět proměnilo.
Kyvadlo času nehnutě visící.
Prázdno jen "tady a teď" ponechalo.
Jen z dálky se svět připomíná.
Pak se pod kopec dostávám...
Tiché šumění splavu na jaro vzpomíná,
kdy sníh dává sbohem širým končinám.
Zastavuji se na břehu rybníka
a užívám si chladivého bezvětří.
Vrba se vznáší nad hladinou zmrzlého mléka,
ale teď svou krásu v odrazu nespatří.
Nad ledovou plochou se nesl hlas,
když se pták náhle probudil.
Zlehka a opatrně mráz
každou větvičku krystaly vyzdobil.
Pod nohami sníh slabě křupal
a každý krok byl jako na hustém koberci
Občas led v malé kaluži zapraskal.
V kaluži, z křišťálových vloček roztálých na slunci.
Procházím snovou krajinou,
míjím splav kamenný
a jeho konverzaci šumivou,
kterou s ním provždy vede potok neklidný.
Když si vánek vzpomene
a s chladným vzduchem pohne,
vůni rybníka k tobě přivane.
A ta vůně se k duši přivine.
Za nocí jasných,
když spolu tančí veleobři hvězdní,
v očekávání věků příštích.
Každý milion let může být poslední.
Přicházím k háji tmavému
odkud srnka vyběhla
ve spěchu k poli širému.
Jen ve sněhu otisky kopýtek nechala.
Mlha se zvolna rozplynula.
Mraky se začervenaly září z města
a hudba dálnice tmou prostupovala.
Tma si byla svou mocí tak jistá.
Hvězdy byly zachumlány v nebeských peřinách.
Žádná se neukázala.
A Měsíc? Ten si hověl ve svých výšinách.
Jeho tvář se objevila jen tak, aby nikoho neurazila.
Zajíce jsem hledal,
vždyť jim patří všechny lány.
Asi je sníh do křoví zahnal.
Mráz a led jsou teď pány.
Při zpáteční cestě domů
je vidět za rybníkem
řada ojíněných topolů.
Spánek už prochází městem.
Ruku v ruce, pokoj s klidem
jdou společně celou nocí.
Aby se srdečně přivítali s ránem,
až temná noc dospěje ke svému konci.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.